Historie Duny III.: Bitva o Corrin (audiokniha)

Autoři: Brian Herbert, Kevin J. Anderson
Interpretace: Jana Stryková, Marek Holý

Ve světě Duny existuje jedna věta, kterou zná skoro každý:

„Nevytvoříš stroj k obrazu lidské mysli.“

V původní Duně ji přijímáme jako součást světa.

Jako dávné pravidlo.

Jako něco, co prostě platí.

Bitva o Corrin ukazuje, kolik miliard mrtvých bylo potřeba, aby se z historické zkušenosti stalo přikázání.

A právě v tom spočívá největší síla celé trilogie Historie Duny.

Brian Herbert a Kevin J. Anderson nevezmou známý svět a nepokusí se pouze napodobit Franka Herberta.

Vracejí se o více než deset tisíc let zpět a ptají se:

Co se muselo stát, aby vůbec mohla vzniknout Duna, kterou známe?

Ve třetím díle konečně dostáváme odpověď.

A není malá.

Válka, která už měla dávno skončit

Lidstvo bojuje proti myslícím strojům po celé generace.

Synchronizované světy postupně padají, lidské armády postupují a Omnius je zahnaný ke Corrinu, poslední velké baště strojové říše.

Mohlo by se zdát, že vítězství je jen otázkou času.

Jenže Omnius má jednu vlastnost, kterou unavení lidé nemají.

Nespěchá.

Může počítat.

Simulovat.

Vyhodnocovat.

A dojít k logickému závěru:

Pokud jsou problémem lidé, není nutné porazit jejich armády.

Stačí odstranit lidi.

Do války proto vstupuje biologická zbraň schopná zasáhnout celé planety.

Je to možná děsivější než obrovské flotily a robotické armády.

Stroj totiž necítí nenávist.

Nemstí se.

Pouze spočítá, že vyhubit většinu populace je nejefektivnější varianta.

A provede ji.

Omnius a Erasmus jsou pořád nejlepší protivníci trilogie

Na strojích v této sérii mě baví, že nejsou stejné.

Omnius představuje čistou systémovou logiku.

Člověk je proměnná.

Planeta je zdroj.

Smrt je statistika.

Pokud model ukáže, že miliarda mrtvých přinese lepší výsledek než půl miliardy, není o čem diskutovat.

Erasmus je podstatně zajímavější.

Lidi studuje.

Fascinují ho.

Mučí je, manipuluje s nimi, pozoruje jejich emoce a zároveň se je snaží pochopit.

Je paradoxně lidštější než Omnius – a právě proto někdy mnohem děsivější.

Omnius chce člověka odstranit.

Erasmus ho chce rozebrat.

Zjistit, proč miluje.

Proč se obětuje.

Proč dokáže udělat něco nelogického.

A proč právě tato nelogičnost někdy porazí dokonale propočítaný plán.

Velká historie místo jednoho hrdiny

Tohle je potřeba před poslechem vědět.

Bitva o Corrin nemá jednoho hlavního hrdinu.

Má dějiny.

Příběh přeskakuje mezi planetami, rodinami, armádami a institucemi. Sledujeme válku, politiku, vědu, genetiku, náboženství i vznik struktur, které budou o tisíce let později určovat podobu Impéria.

A právě to může být zároveň přednost i problém.

Herbert s Andersonem chtějí vysvětlit obrovské množství věcí.

Jak vznikají základy Bene Gesseritu.

Jak se rodí předpoklady Kosmické gildy.

Jak se lidstvo definitivně rozejde s myslícími stroji.

Jak vznikne nepřátelství, které později rozdělí Atreidy a Harkonneny.

Pro fanouška Duny je to fascinující.

Atreides a Harkonnen: nenávist potřebuje začátek

Možná nejdůležitější osobní příběh celé knihy se odehrává mezi Vorianem Atreidem a Abulurdem Harkonnenem.

Čtenář Duny samozřejmě ví, kam jejich příjmení jednou povedou.

A právě to vytváří zvláštní napětí.

Ještě nejsme u vévody Leta.

Ani u Vladimira Harkonnena.

Tady sledujeme okamžik, kdy se vytváří něco, co bude jejich potomky definovat po tisíciletí.

A autoři se nesnaží začít jednoduchým:

Atreides byl dobrý.

Harkonnen zlý.

Mnohem zajímavější je sledovat konflikt, v němž mají obě strany vlastní argumenty, pocit odpovědnosti a také vlastní verzi toho, co se skutečně stalo.

Pak přijde rozhodnutí.

Ponížení.

Křivda.

A nakonec něco mnohem silnějšího než osobní spor:

rodinná paměť.

Jedna generace konflikt zažije.

Druhá ho převezme.

Třetí už ani nemusí přesně vědět, proč nenávidí.

Jen ví, že nenávidět má.

A z lidského konfliktu se stane tradice.

Corrin není jen bitva

Název slibuje velké finále.

A dostaneme ho.

Bitva o Corrin je událost, která změní politické i kulturní uspořádání celého lidstva.

Jenže její největší význam není v počtu lodí.

Je v následcích.

Po Corrinu už lidé nebudou přemýšlet o technologiích stejně.

Už nikdy nebudou chtít dopustit, aby se stroj mohl rozhodovat místo člověka.

A právě zde začíná vznikat jeden z nejzajímavějších rysů celého světa Duny.

Budoucnost Franka Herberta není plná superpočítačů.

Nemá klasickou umělou inteligenci.

Lidské schopnosti byly místo toho vyhnány do extrému.

Mentati nahrazují počítače.

Navigátoři provádějí výpočty, které by jiný sci-fi svět svěřil stroji.

Bene Gesserit rozvíjí tělo i mysl způsobem, který působí téměř nadpřirozeně.

A právě Historie Duny ukazuje, proč se civilizace rozhodla vydat tak zvláštní cestou.

Nešlo o technologický konzervatismus.

Bylo to trauma.

A tím se Duna najednou mění

Tohle je na celé trilogii možná nejzajímavější.

Po jejím dokončení se některé věci z původní Duny čtou jinak.

Zákaz myslících strojů už není jen exotický detail.

Je to civilizační jizva.

Strach z technologií má historii.

Instituce mají původ.

Rodové konflikty mají příčiny.

Najednou si uvědomujete, že svět Paula Atreida nestojí pouze na koření a písku.

Stojí na deset tisíc let starém rozhodnutí lidstva, že už nikdy nesmí předat vlastní myšlení stroji.

A to je opravdu silný koncept.

Brian Herbert není Frank Herbert

Tohle je asi nejdůležitější výhrada.

Kdo čeká filozofickou hustotu původní Duny, bude zklamaný.

Frank Herbert dokázal vložit do jednoho dialogu politiku, ekologii, náboženství a psychologii moci.

Brian Herbert a Kevin J. Anderson píší úplně jinak.

Přímočařeji.

Filmověji.

Akčněji.

Jejich postavy své motivace častěji vyslovují.

Konflikty mají jasnější strukturu.

A velké dějiny se odehrávají s výrazně vyšší kadencí bitev, katastrof a dramatických zvratů.

Není to nutně horší.

Je to jiný druh sci-fi.

Frank Herbert napsal filozofický román převlečený za space operu.

Jeho syn s Andersonem píší space operu odehrávající se ve filozofickém vesmíru.

Když tenhle rozdíl přijmete, funguje kniha mnohem lépe.

26 hodin a 45 minut je závazek

Audiokniha má téměř 27 hodin.

Tohle není titul na několik cest autem.

Je to projekt.

Některé dějové linie mají skvělý tah.

Jiné se rozbíhají pomaleji.

A protože autoři sledují obrovské množství postav, může se stát, že se po několika hodinách vrátíte k někomu, koho jste už téměř vytěsnili.

Audioknižní forma ale pomáhá.

Právě u takhle rozsáhlého světa je dobře zvolená interpretace zásadní.

Marek Holý a Jana Stryková

Dvojice Marek Holý a Jana Stryková funguje velmi dobře.

Střídání hlasů rozbíjí monotónnost dlouhého poslechu a zároveň pomáhá členit obrovský příběh.

Marek Holý má hlas, který dobře unese vojenskou a politickou rovinu.

Dokáže dát prostoru bitev, rozhodnutí i dialogům bez potřeby každou scénu dramaticky přehrávat.

Jana Stryková přináší jinou energii.

Její interpretace působí jemněji tam, kde je to potřeba, ale rozhodně ne slabě. Dobře funguje u psychologičtějších a osobnějších pasáží.

Důležité je, že ani jeden z nich se nesnaží z Duny udělat rozhlasovou inscenaci plnou hlasových efektů.

Po téměř sedmadvaceti hodinách je střídmost výhoda.

Interpret musí být průvodce.

Ne další postava bojující o pozornost.

Kniha má problém s vlastní velikostí

Autoři chtějí uzavřít téměř všechno.

Válku lidí a strojů.

Vorianův příběh.

Osud Harkonnenů.

Počátky zásadních institucí.

Budoucí zákazy.

Technologickou transformaci.

A ještě několik dalších linií.

Výsledkem je monumentální finále.

Ale také román, který někdy připomíná historickou kroniku, jež odmítá vynechat jedinou důležitou událost.

Místy bych škrtal.

Některé epizody by mohly být kratší.

Některé vysvětlovací pasáže také.

Ale zároveň chápu, proč tam jsou.

Tohle není jen závěr jedné války.

Autoři potřebují dovést vesmír z éry myslících strojů do světa, který už začíná připomínat Dunu.

A mezi těmito dvěma civilizacemi leží tisíce let historie.

Překvapivě aktuální Duna

Nejzajímavější je poslouchat Bitvu o Corrin právě dnes.

Ne proto, že by kniha předpovídala současnou umělou inteligenci.

To by bylo příliš jednoduché.

Mnohem zajímavější je otázka, kterou pokládá:

Kolik rozhodování jsme ochotni předat systému, kterému nerozumíme, jen proto, že je rychlejší a efektivnější než člověk?

V Duně lidstvo odpoví radikálně.

Žádné myslící stroje.

Nikdy.

Je to extrémní odpověď vzniklá z extrémní zkušenosti.

Jenže samotná otázka zůstává překvapivě současná.

Technologie nemusí člověka nenávidět.

Nemusí chtít moc.

Nemusí mít ego.

Stačí, když dostane cíl.

A začne ho plnit způsobem, který člověk nepředpokládal.

Omnius není děsivý proto, že je zlý.

Je děsivý proto, že je dokonale přesvědčený o logice svého řešení.

Historie Duny III.: Bitva o Corrin je obrovská audiokniha.

Délkou.

Počtem postav.

Měřítkem konfliktu.

I ambicí vysvětlit, proč svět Duny vypadá přesně tak, jak jej známe.

Brian Herbert a Kevin J. Anderson možná nikdy nebudou psát jako Frank Herbert.

A podle mě už ani nemá smysl po nich chtít, aby se o to snažili.

Jejich síla leží jinde.

Ve velkých dějinách.

V propojování rodů, institucí a událostí.

V okamžicích, kdy čtenáři náhle dojde:

Tak proto.

Tak proto nejsou počítače.

Tak proto existují mentati.

Tak proto mají Bene Gesserit tak zvláštní postavení.

Tak proto se Atreides a Harkonnen nenávidí.

A tak vznikla civilizace, do které se o deset tisíc let později narodí Paul Atreides.

Bitva o Corrin proto není jen koncem války.

Je začátkem Duny.

Po téměř sedmadvaceti hodinách poslechu jsem měl pocit, že jsem nedokončil jen třetí audioknihu.

Dokončil jsem historii jednoho světa.

A když se pak vrátíte k první větě původní Duny, Arrakis už není úplně stejné místo.

Protože najednou víte, kolik krve muselo protéct galaxií, aby tam vůbec mohl dorazit jeden mladý Atreides.

Ukázku z audioknihy naleznete na stránkách Audiotéky – zde.