Němý výkřik

Japonský spisovatel Kenzaburó Óe, nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel roku 1994, je českému čtenáři představen jedním ze svých nejúspěšnějších románů, jmenovitě jde o „Němý výkřik“. Ten vydalo v roce 2024 nakladatelství Vyšehrad v edici Světové prózy. Překladu se chopila Anna Cima, jež knihu opatřila i doslovem, ve kterém představuje jak samotného velikána, tak dobu, ve které žil a která jeho tvorbu znatelně poznamenala. Jeho romány mají obrovský lidský, společenský i politický přesah. Dílo bylo v Japonsku oceněno Tanizakiho literární cenou, jež je jednou z nejzásadnějších japonských ocenění, kterého se může spisovateli v domovině dostat.

Micusaburó je mladým ženatým mužem, jenž nám od samého počátku poodkrývá své nejniternější bolístky na své rozdrásané duši. Ty mu způsobují nejen nesnáze v osobním životě, ale zejména okolnosti, které jen těžko kdokoli z nás může ovlivnit – svět okolo nás, politika a napjaté poválečné japonsko-americké vztahy. Samotný děj se odehrává v 50. a 60. letech minulého století, tedy době, která byla pro Japonsko extrémně bouřlivá. Micuův mladší bratr Takaši prchá do snové Ameriky za lepší budoucností. V očích Micua je hrdinou s pevnou vůlí a odvahou zasáhnout do běhu vlastního života, ovšem už nevidí, jakých absurdit musí jeho bratr dennodenně za velkou louží zakoušet. Z Takašiho se na jeho cestě opravdu stává jiný člověk, nemůžeme však říct, že v dobrém slova smyslu.

Velmi mě zasáhly pasáže, ve kterých Micusaburó mluví o svém postiženém dítěti jako o idiotovi. Vlastně mi celá tato linka přišla jako přehnané nabalování už tak nejistého a poměrně nešťastného osudu mladého muže. Ovšem při zabrouzdání do osobního života autora zjistíte, že sám handicapované dítko vychovával. Snad se i zde s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnává. Přeci jen víme, že starat se o postižené dítě není ani v dnešní době lehkým úkolem, natož kdysi.

V díle rozebírá hlubiny lidských duší, surově líčí dopady společnosti na jedince, a přitom si nebere absolutně žádné servítky. Nevyhýbá se ani rozborům sexuálních deviací, nemocím hlavy, maniodepresivním stavům, či pohlavním chorobám, ke kterým někteří přicházeli jako slepí k houslím.

Co mě mátlo, byly některé z postojů, které hlavní hrdinové dávali na odiv. Jejich jednání bylo často protichůdné, zcela odporující prví myšlence, jež nám byla původně předložena. Takové měnící se nálady i názory, jež se odehrávají v lidských hlavách, byly nejspíše v té době běžné a jsem přesvědčena, že tím chtěl autor upozornit na nestálou situaci, jež po válce vládla po celém světě. Lidé nevěděli, co se děje, co je čeká a čemu mohou věřit. Japonsko, bohužel jako spojenec Německa, nemělo zrovna optimální startovací pozici. Jsou rovněž známé japonské mocenské hry a nechutnosti, kterých se tento národ dopouštěl na lidech ze sousedních států při svých rozpínavých choutkách.

Obrovská vlna stagnace a beznaděje. Hluboká vnitřní krize, kterou člověk neumí uchopit a tím pádem ani řešit. To je to hlavní, co na mne z knihy doslova „zaútočilo“. Musím vyzdvihnout autorům styl vyjadřování a barvité popisy všedností i intimních hloubek lidského nitra. Ty mi uhranuly a vtáhly do děje, který byl v jistých částech poměrně složitý na pochopení.

Symbolika díla je naprosto pozoruhodná a více bude srozumitelná těm, kteří se historií Japonska zabývají nebo o ní mají o alespoň jakési povědomí. Anně Cima pak patří velký obdiv za přenádherný překlad, který celému románu dodal punc dokonalosti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková