
Pavel Modschein nedávno vydal nádhernou dětskou knížku Bordeří povídačky. Jak se dostal k psaní, co ho inspiruje, na čem pracuje a zda plánuje další díl Bordeřích povídaček – to všechno prozradil na Čaji o páté.
Jak ses dostal k psaní?
To už je hrozně, hrozně dávno. Matně si vzpomínám, že jako klukovi (to bylo tenkrát, kdy se v televizi daly chytit jenom tři programy a děti si chodily hrát ven s klíčem na krku) se mi dostal do ruky první díl Pána prstenů. Na táboře jsem si s ním během plnění bobříka samoty zalezl do pole kukuřice a skoro celého jsem ho za ten den přelouskal. A začal jsem nejen snít o tom, že napíšu něco podobného, ale skutečně jsem se vrhnul do vlastní tvorby. Asi si dovedeš představit, jak ten dětský pokus vypadal, ale ten vztah k psaní ve mně přetrval. Když jsem pak po několika letech nastoupil na gymnázium, už jsem měl za sebou několik více či méně slušných povídek. Moje máma – jak už to mívají maminky ve zvyku – dokonce některé z nich rozeslala na všechny strany a překvapivě z toho v mých patnácti letech vznikla krátká spolupráce s jedním tištěným časopisem (ten už dnes neexistuje, ale za to fakt nemůžu).
To byla samozřejmě obrovská vzpruha pro moje ego, zároveň mě to ovšem od psaní vlastních příběhů odlákalo jiným směrem. Ještě do nějakých devatenácti jsem sice tu a tam povídkařil a básnil, jenže pak jsem se vrhnul na recenzentsko-publicistickou dráhu a k „autorské“ tvorbě jsem se obrátil zády.
Následovalo téměř dvacet let vyplněných prací v různých redakcích (například Bonusweb, GameStar nebo Týden), lokalizováním počítačových her, překládáním, editacemi, korekturami… Až jsem před dvěma lety – téměř na den přesně – jen tak z legrace napsal krátkou povídku. A za pár měsíců další. A najednou jsem měl na litwebech fanoušky a psaní pro mě začalo znamenat víc a víc. Pořád ho ovšem mám především jako koníčka a tímto způsobem k němu také přistupuji: podstatné je, aby to bavilo mě, všechno ostatní je už jen takový příjemný bonus navíc.
Nedávno vyšla tvá kniha Bordeří povídačky. Jak vznikala – od nápadu až po ten moment, kdy knihu dostali do rukou čtenáři?
Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. První Kubíčkova pohádka byla také jedna z prvních věcí, které jsem po té své dvacetileté pauze vyplodil. Netušil jsem, že ji někdo kromě mé manželky bude číst. Pak byl na bordeří frontě půl roku klid – vůbec jsem nepočítal s tím, že bych na toto téma napsal víc příběhů než jeden. Políbila mě ovšem múza, takže vznikla i druhá pohádka. A po dalších šesti měsících třetí. To už mě to začalo vrtat hlavou: příběhů bylo víc a víc, nápady se v hlavě rodily a fanoušků přibývalo, takže jsem si jen tak z legrace řekl, že až jich bude deset (příběhů, ne fanoušků), nechám si je vytisknout a dám si je k narozeninám (opět příběhy, ne fanoušky). A třeba se mi podaří vnutit pár kusů pod pohrůžkou násilí rodině a přátelům. Jenže se mi to nějak vymklo z rukou, přibyly skvělé ilustrace od Aleny Doubravové a najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem prodal vlastním nákladem pět set knih (první várka se rozprodala během týdne), na Databázi knih mám hodnocení 100 %, a přitom se pořád rozhodně necítím jako spisovatel :).
Když se ovšem vrátím k doslovnému znění té otázky, ke čtenářům se kniha dostala mnohem dříve, než dorazila fyzicky z tiskárny. Mám totiž takovou autorskou úchylku: všechno, co napíšu, zveřejňuji na svých stránkách, kde si to může každý přečíst ihned zdarma. Vytištěná kniha je míněna především jako dárek na památku pro nejzarytější fanoušky a třeba pro lidi, kteří se chtějí k mým příběhům vracet, i když zrovna nejsou online.
Kniha je plná příhod borderáka Kubíčka a jeho přátel. Jsou některé z jeho příběhů napsané podle skutečnosti?
Dá se říct, že každý příběh je ve větší nebo menší míře inspirovaný skutečností. Třeba to, jak Kubíček unesl automobil, aby se dostal co nejrychleji domů. Nebo jak kráva Jituš skončila v cele předběžného zadržení. U některých pohádek je ta inspirace skutečností větší (například příběh Čertík, Lyska a Muška je téměř celý podle skutečnosti), jindy tam je reality opravdu jen špetička, na kterou se pak nabalil zbytek vymyšleného příběhu (Dostaveníčko v Hejkalově hájku vzniklo z pohledu, jak trojice ovcí dusá lesní pěšinou). V podstatě se ale dá říct, že čím je nějaká scéna v knize neuvěřitelnější, tím pravděpodobnější je, že se přesně takto udála u nás na dvorku nebo v jeho okolí.
Čtenáři si Kubíčka oblíbili. Plánuješ napsat pokračování jeho příhod?
Plánuji. A tím nemám na mysli „rád bych“, nýbrž opravdu „aktivně plánuji“ :). Sbírám náměty na druhý díl Povídaček, které by tentokrát měly být nejen o Kubíčkovi, ale také o fenečce Kýnce a její štěněcí smečce. Kromě sepisování různých nápadů teď tedy čekám, až se skutečné Kýnce narodí dlouho očekávaná „letadýlka“, aby byly i tentokrát pohádky co nejvíc podle pravdy. Do té doby si krátím čas u jiných projektů, a když to půjde dobře, chtěl bych knihu s pracovním názvem Bordeří povídačky 2: Znamení slonovratu vydat na podzim roku 2019.
Kromě Bordeřích povídaček jsi napsal i jiné příběhy, například Zapomenuti v očistci nebo Stoprocentně prohraná sázka. Je tohle žánr, kterému se chceš věnovat?
Přiznám se bez mučení, že žánry vůbec neřeším. Ono to je vidět i na tom, co jsem už napsal, vařím to jako pejskek s kočičkou dort. Do dětských Bordeřích povídaček hodím detektivní zápletku a roztáhnu ji na čtyřicet stran (za což by mi u dětské knihy každý slušný editor utrhnul hlavu a hodil mi ji do obličeje), v postapokalyptických Zapomenutých zase příhodně zapomenu na apokalypsu a věnuji se tam manželskému trojúhelníku… Zkrátka mě baví drze nakráčet do nějakého žánru, chovat se v něm jako doma a začít mu bez dovolení přerovnávat skleničky ve skříňce.
Z autorského pohledu se rozhodně nevěnuji jenom jednomu konkrétnímu žánru a stylu, baví mě to střídat. Když mám v hlavě překubíčkováno, napíšu si něco vážnějšího, a jakmile na mě začne padat apokalyptická deprese, jsou tu Kubíček a Kýnka a Mates a Kryšpín a Jackoule a ostatní, kteří mě oblíznou a uklidní mě, že je všechno v pořádku. Dokonce začínám trochu pošilhávat po romanci, což je oblast, které jsem se do téhle chvíle s úctou vyhýbal. Ale na tu přijde řada opravdu až ve chvíli, kdy nebudu mít roupama co dělat.
Jak vypadá tvůj běžný spisovatelský den?
V poslední době se snažím psát trochu systematičtěji než dříve, jenže to má dvě základní překážky: mou práci a mou lenost. Takže plán vypadá takto: Dopoledne, než přijdou první věci na překlad, si provedu editace toho, co jsem spáchal den předtím, a navážu rozvíjením kostry příběhu, promýšlením vedlejších dějových linek nebo korekturou, mám-li co korekturovat. A navečer, když odešlu poslední pracovní mail, se pustím do psaní svých dvou stránek, což je takový můj denní limit.
Realita se samozřejmě drobátko liší. Ráno, nemám-li do čeho píchnout, strávím prokrastinováním na internetu, a pokud večer nepadám na tlamu vyčerpáním z celodenního překládání, otevřu si Word… a společně s ním i nějakou hru. Jak jsem tímhle způsobem dokázal za necelých pět měsíců napsat polovinu Bordeřích povídaček a stostránkovou novelu Supové nad Ohří, je pro mě dodnes naprostou záhadou.
Co tě nejvíc inspiruje?
Zní to otřepaně, ale inspiraci čerpám ze světa kolem sebe. Tím nemyslím jenom ten zvěřinec, který se nám prohání kolem statku a o kterém píšu v Povídačkách. Námět na Zapomenuté například vznikl z toho, že jsem se po celém životě stráveném ve velkoměstě přestěhoval do pidivesničky kousek od Řípu a teprve tam si naplno uvědomil, jak je život ve městech křehký a na venkově naopak soběstačný a prakticky nezničitelný.
Baví mě zkrátka brát situace z běžného života a dávat je do neobvyklých souvislostí. Ve výsledku se pak sice ta původní inspirace ztrácí pod nánosem žánrového balastu, jako jsou svíticí krystaly, lidožrouti, palác zavěšený na lanech vysoko nad zálivem a dvojice sukub zpříjemňující dlouhou chvíli čaroději unavenému životem, ale já vím, že tam někde je. A to mi stačí.
Jaké jsou tvé oblíbené knihy?
Těch je. Joj! Mám slabost hlavně pro sci-fi a fantasy, a to především od středoevropských autorů. Takže v mojí čtečce to je samý Sapkowski, Šlechta, Grzędowicz, Šlechta, samozřejmě Pratchett a Lukjaněnko, a nevím, jestli jsem nezapomněl na Šlechtu. A z „klasiků“ s obdivem vzhlížím k Čapkovi.
Bez mučení se přiznávám, že u knih hledám hlavně odpočinek, takže nepohrdnu ani nějakou dobře napsanou brakovkou – naopak si nad takovými knihami spokojeně mlaskám.
Jak zní nejlepší rada ohledně psaní, kterou jsi dostal? A co bys naopak poradil ty sám začínajícím spisovatelům?
Rozhodně bych dal začínajícím spisovatelům tutéž radu, kterou jsem v různých obměnách dostával i já a jejíž význam jsem předtím nedokázal docenit: „Nespěchejte.“ V tom jenom slovu je obsažené úplně všechno. Sesmolit rukopis je svým způsobem hrozně snadné, to je ale ta jednodušší a rozhodně rychlejší a dynamičtější část. Zvlášť u prvoautorů je přitom běžné (a u mě tomu nebylo jinak), že po dopsání posledního řádku nemají stání a chtějí vidět svou knihu honem honem vytištěnou a pokud možno na pultech obchodů. Chce to ovšem zhluboka se nadechnout, zavřít oči, zklidnit tep a nechat text zrát. Dát mu čas. Po několika týdnech nebo i měsících se k němu s čistou hlavou vrátit a beze spěchu se nad ním zamyslet a hledat místa, která by bylo možno vylepšit. Pomalu a pečlivě si udělat několik vln editace a korektury. Sbírat zpětnou vazbu od „beta čtenářů“. A neupínat všechny svoje touhy a naděje k jedinému dílu, ale zatímco si rukopis dělá ono frustrující kolečko po nekomunikujících nakladatelích, pustit se s úsměvem na tváři do dalšího projektu. Spěch ničemu nepomůže, naopak může knize v mnoha ohledech citelně ublížit.
zdroj obrázku: web. stránka autora: mondscheinovo.cz
Korektura: K.Ch.
Jsem na Tebe mateřsky pyšná. Díky Tvé manželce Petře!!! Jste oba a celá vaše zvířecí banda úžasní. A díky Petřiným rodičům.