Poslední rituál (audiokniha)

Autorka: Yrsa Sigurðardóttir
Interpretace: Klára Cibulková
Série: Tóra Gudmundsdóttir #1

Čarodějnictví má jednu nepříjemnou vlastnost.

Čím víc se ho snažíme zavřít do minulosti, tím snadněji se vrací v jiné podobě.

Stačí stará kniha.

Několik symbolů.

Trocha lidské posedlosti.

A mrtvé tělo.

Poslední rituál začíná přesně tak, jak má správná severská detektivka začít: nepříjemně.

Na islandské univerzitě je nalezen zavražděný německý student Harald. Tělo je zohavené, na hrudi má vyrytou magickou runu a okolnosti případu okamžitě ukazují směrem k jeho fascinaci čarodějnictvím, černou magií a historickými procesy. Policie poměrně rychle dospěje k názoru, že pachatele našla.

Haraldova rodina tomu ale nevěří.

A tak se do případu dostává právnička Tóra Gudmundsdóttir společně s Němcem Matthewem, který zastupuje rodinné zájmy.

Tím ovšem končí jednoduchá část příběhu.

Island bez turistického filtru

Na Island se dnes často díváme jako na dokonale fotogenickou zemi.

Vodopády.

Ledovce.

Černé pláže.

Horké prameny.

Yrsa Sigurðardóttir z něj velmi rychle odstraní turistický filtr.

Její Reykjavík je chladný, větrný a především obyčejný. Lidé chodí do práce, hádají se, řeší peníze, rodinu a nepovedené vztahy. A někde mezi tím leží mladý muž bez očí a se symbolem vyřezaným do těla.

Ten kontrast funguje skvěle.

Hrůza není schovaná v opuštěném zámku.

Leží pár místností od kanceláře.

Někdo ji objeví cestou do práce.

A za několik hodin kolem ní stojí lidé s kelímkem kávy a řeší služební postup.

Právě tahle civilnost dělá Poslední rituál mnohem nepříjemnější než příběh, který by se snažil vyděsit čtenáře každou druhou stránkou.

Tóra není detektivka

Tohle považuji za jeden z nejlepších nápadů celé knihy.

Tóra Gudmundsdóttir není policistka.

Není geniální vyšetřovatelka s traumatem, alkoholem v zásuvce a schopností odhalit vraha podle způsobu, jakým si položil lžičku vedle kávy.

Je právnička.

Má děti.

Má bývalého manžela.

Má práci.

Má účty.

A najednou má také mrtvého studenta, jeho bohatou rodinu a případ, který je čím dál podivnější.

Tóra působí uvěřitelně právě proto, že občas neví, co dělá.

Ptá se.

Dělá chyby.

Některým lidem nevěří a jiným věří déle, než by měla.

A především má normální život, který nezmizí jen proto, že někdo zemřel.

To je sympatické.

Vražda není portál do paralelního světa, ve kterém přestanou existovat děti, telefonáty, rodinné problémy a práce.

Tóra musí řešit všechno současně.

A díky tomu vzniká hrdinka, kterou bych klidně následoval dalšími knihami.

Čarodějnické procesy jako místo činu

Harald nebyl jen studentem historie.

Byl posedlý tématem čarodějnictví.

Studoval procesy, magii, rituály a způsob, jakým společnost zacházela s lidmi obviněnými z něčeho, čemu nerozuměla. Zároveň se kolem něj pohybovala skupina lidí, kteří nezůstávali pouze u akademického zájmu.

Právě zde se kniha začíná pohybovat na hranici mezi historickou detektivkou a moderním thrillerem.

Yrsa dobře pracuje s tím, že čtenář dlouho neví, jak vážně má magickou rovinu příběhu brát.

Je to pouze estetika?

Hra privilegovaných studentů?

Provokace?

Sexuální fascinace?

Nebo někdo skutečně věří, že rituály mají moc?

Autorka není hloupá a nezačne z příběhu dělat nadpřirozený horor.

Mnohem zajímavější je totiž lidská schopnost nadpřirozenu uvěřit.

Člověk nepotřebuje existenci magie.

Stačí, když se podle ní začne chovat.

Staré násilí a nové násilí

Historie čarodějnických procesů není v knize jen exotickou kulisou.

Postupně začíná vytvářet zrcadlo současného případu.

Tehdejší společnost dokázala najít viníka, protože potřebovala jednoduché vysvětlení.

Někdo onemocněl.

Někomu uhynul dobytek.

Něco se nepovedlo.

Musela existovat příčina.

A pokud ji nešlo vysvětlit, bylo možné ji alespoň personifikovat.

Najít člověka.

Označit ho.

Potrestat.

Moderní policie samozřejmě nepálí čarodějnice.

Jenže mechanismus rychlého uspokojení může fungovat podobně.

Máme podezřelého.

Máme motiv.

Máme několik stop.

Případ může být uzavřen.

Haraldova rodina ale položí nepříjemnou otázku:

Co když je všechno trochu jinak?

A právě touto otázkou začíná skutečné vyšetřování.

Oběť, kterou není snadné litovat

Yrsa si záměrně komplikuje situaci tím, že z Haralda nedělá sympatického mrtvého mladíka.

Čím více se o něm Tóra dozvídá, tím méně jednoznačný jeho portrét je.

Byl inteligentní.

Bohatý.

Fascinovaný temnými tématy.

Ale také manipulativní, výstřední a posedlý věcmi, které okolí vnímalo jako znepokojivé.

Jeho zájem o násilí a čarodějnictví postupně přestává působit jako studentská kuriozita.

A právě to je dobře.

Detektivka je zajímavější, když oběť není pouze prázdným místem čekajícím na spravedlnost.

Harald měl svůj život.

Dělal věci, které druhé přitahovaly i odpuzovaly.

Vstupoval do vztahů.

Provokoval.

A možná překračoval hranice, které ani sám úplně nechápal.

Nic z toho samozřejmě neospravedlňuje jeho vraždu.

Ale všechno to vytváří mnohem širší okruh lidí, kteří mohli mít důvod chtít ho mrtvého.

Tóra a Matthew

Dvojice Tóry a Matthewa funguje především díky tomu, že se z nich Yrsa nesnaží okamžitě udělat romantický pár.

Mezi oběma existuje určitá chemie, ale mnohem důležitější je jejich kulturní rozdílnost.

Matthew je Němec.

Tóra Islanďanka.

Každý se dívá na zemi, lidi i vyšetřování jinak.

Občas vznikne humor.

Jindy podráždění.

A především možnost podívat se na Island zvenčí i zevnitř současně.

Matthew vidí věci, které jsou pro Tóru samozřejmé.

Tóra naopak rozumí místním vztahům, institucím a způsobu komunikace, které mohou cizinci připadat podivné.

Jejich spolupráce není revoluční detektivní dvojicí, ale je lidská.

A to k celé knize sedí.

Když thriller odmítá sprintovat

Tady je potřeba říct jednu věc otevřeně.

Poslední rituál není rychlá detektivka.

Yrsa si dává čas.

Někdy hodně času.

Tóra čte dokumenty.

Mluví s lidmi.

Prochází Haraldovy materiály.

Dozvídáme se podrobnosti o čarodějnických procesech, historii a různých výkladech rituálů.

Pro někoho to bude přesně důvod, proč knihu milovat.

Pro jiného důvod, proč ji bude chtít pustit rychlostí 1,3×.

Některé pasáže skutečně působí informačně hutněji, než by bylo pro samotnou zápletku nutné. I jiné recenze románu upozorňovaly, že množství detailů Haraldova výzkumu může tempo brzdit.

Mně ale většina těchto odboček dávala smysl.

Vytvářejí prostředí posedlosti.

Čtenář postupně tráví tolik času mezi texty o mučení, magii, symbolech a historických procesech, že začne chápat, jak hluboko se do tohoto světa Harald ponořil.

Problémem není množství informací samo o sobě.

Spíš jejich nepravidelné dávkování.

Některé kapitoly mají výborný tah.

Jiné jako by na několik desítek minut zapomněly, že uprostřed všeho leží vražda.

Humor tam, kde bych ho nečekal

Jedním z příjemných překvapení je humor.

Ne groteska.

Ne snaha odlehčit každou nepříjemnou scénu.

Spíš suchý, lehce ironický humor vyrůstající z Tóřina pohledu na svět.

To je velmi důležité.

Bez něj by více než třináct hodin příběhu o zohavené mrtvole, čarodějnických procesech a lidské posedlosti mohlo být velmi těžkých. Audiokniha má přibližně 13 hodin a 28 minut.

Tóra ale dokáže přemýšlet také o mnohem běžnějších katastrofách.

Dětech.

Bývalém manželovi.

Práci.

Trapných situacích.

A někdy o Matthewovi.

Právě tyhle drobnosti ji zachraňují před syndromem severského detektiva, který celý život existuje pouze mezi márnicí a lahví whisky.

Tóra má svět i mimo případ.

A díky tomu nás zajímá, co s ní bude dál.

Klára Cibulková nedělá z Islandu strašidelný dům

U audioknihy je interpretace zásadní.

Klára Cibulková zvolila správně civilní přístup.

Nepotřebuje šeptat pokaždé, když se objeví runa.

Nedává každému historickému popisu démonický podtext.

Nesnaží se posluchače přesvědčovat, že má být vyděšený.

A právě proto napětí funguje.

Její Tóra působí inteligentně, prakticky a lehce ironicky. Není přehnaně drsná ani teatrální. Cibulková dobře zvládá přechod mezi profesní jistotou, soukromým podrážděním a okamžiky, kdy Tóra sama začíná chápat, že případ může být mnohem nebezpečnější, než původně čekala.

Velmi dobře jí sedí i humor.

Stačí změna důrazu.

Krátká pauza.

Někdy téměř slyšíte Tóru protočit oči.

To je mnohem účinnější než snaha vytvořit z každé postavy výraznou hlasovou karikaturu.

Interpretace nechává hlavní slovo příběhu.

Přesně jak by měla.

Vražda je zajímavá. Motiv je zajímavější.

Detektivky často stojí na otázce:

Kdo to udělal?

Poslední rituál je nejlepší ve chvíli, kdy začne klást jinou:

Proč byli všichni kolem Haralda ochotni zajít tak daleko?

Peníze?

Sex?

Ponížení?

Touha někam patřit?

Pocit moci?

Přesvědčení, že člověk dokáže překročit hranice běžného světa?

Černá magie zde nakonec funguje hlavně jako zesilovač lidských potřeb.

Někdo chce věřit, že existuje tajné vědění.

Někdo touží ovládat ostatní.

Někdo chce šokovat.

Někdo se chce pomstít.

A někomu stačí být součástí něčeho, co ostatní neznají.

To je možná nejpřesvědčivější část příběhu.

Lidé vždycky toužili po tajných rituálech.

Dávají totiž obyčejným činům pocit vyššího významu.

A někdy také umožňují člověku omluvit něco, co by bez rituálu vypadalo jednoduše jako krutost.

První případ, který slibuje lepší věci

Jako první díl série má Poslední rituál trochu nevděčnou práci.

Musí vyřešit vraždu.

Představit Tóru.

Představit její rodinu.

Vybudovat vztah s Matthewem.

Ukázat islandské prostředí.

A současně přesvědčit čtenáře, že s touto ženou stojí za to strávit dalších několik knih.

Někdy jsou ty švy vidět.

Vedlejší rodinné motivy občas vstoupí do vyšetřování trochu mechanicky. Některé postavy jsou načrtnuté hlavně proto, aby mohly být později podezřelé. A celý román nemá tak přesný rytmus jako nejlepší současné severské thrillery.

Jenže Tóra funguje.

A to je pro první díl možná nejdůležitější.

Po třinácti hodinách jsem nebyl zvědavý pouze na to, jak dopadne případ.

Chtěl jsem vědět, co bude s Tórou.

To je vítězství.

Poslední rituál začíná mrtvolou s vyříznutýma očima a magickým symbolem na hrudi.

Mohla z něj být jednoduchá krvavá detektivka o satanistech.

Yrsa Sigurðardóttir má naštěstí větší ambice.

Zajímá ji historie násilí.

Přitažlivost zakázaného.

Potřeba lidí patřit do uzavřených skupin.

I způsob, jakým jsme schopni obalit vlastní krutost symboly, pravidly a rituály, aby nám připadala důležitější než obyčejné lidské selhání.

Proti tomu staví Tóru.

Ženu bez policejního odznaku, mimořádných schopností a potřeby působit jako nejchytřejší člověk v místnosti.

Jen se ptá.

Poslouchá.

Pochybuje.

A odmítne přijmout pohodlnou odpověď jen proto, že už ji někdo zapsal do policejního spisu.

Klára Cibulková jí dává civilní, inteligentní hlas a správnou dávku ironie. Nesnaží se z příběhu vyždímat horor, který v něm není. Nechá jeho nepříjemnost vzniknout přirozeně — z toho, co lidé dělají, čemu jsou ochotni uvěřit a co dokážou udělat jeden druhému.

Poslední rituál není nejrychlejší severská detektivka.

Někdy se až příliš dlouho hrabe ve starých spisech.

Jenže právě mezi těmi starými záznamy se ukrývá myšlenka, která je mnohem současnější, než by se mohlo zdát.

Lidé se za stovky let příliš nezměnili.

Jen jsme přestali pálit čarodějnice.

Touha najít viníka, uvěřit tajemství a ospravedlnit vlastní krutost v nás zůstala.

A na to není potřeba žádná magie.

Ukázku z audioknihy naleznete na stránkách Audiotéky – zde.