Chybějící světlo

„Nehledej smysl nikde a v ničem. To teprve člověk dává smysl sobě i věcem, které dělá. Člověk dává smysl tomu, koho miluje.“

Jedná z nejtěžších knih tohoto roku, která mi šťastnou náhodou přistála v rukách. Miluji popisy skutečných dějin na pozadí příběhů třeba i smyšlených osob. Tento rozsáhlý epos vypráví životní pouť dívek pocházejících z prostředí kavkazské Gruzie, o jejíž regionálních dějinách mám jen opravdu kusé informace. Proč se o tom, co se zde dělo v minulém století, nemluví více? Nestojí nám za zmínku?

Keto vyrůstá se svou rozvětvenou rodinou v gruzínském městě Tbilisi. Se svými nerozlučnými kamarádkami Dinou, Nene a Irou prozkoumává dětská nebezpečenství, nic netušíc o hrůzách a katastrofách zažitými vlastními rodiči a prarodiči. Dětská bezelstnost by neměla být nikdy narušena, bohužel, lidstvo si stále potřebuje dokazovat svoji velikost a válka s krveprolitím, jak vidíme i dnes, nemá konce… Mocnosti, ale i přesvědčiví jedinci toužící po moci, vedou své země vždy a pouze do záhuby. Děti a mladiství ztrácí iluze i nárok na bezstarostnost. Musí čelit něčemu zcela novému – nočním můrám, úzkostem a nepředstavitelným hrůzám lidské bezcitnosti.

Sledujeme životní peripetie čtyř kamarádek na život a na smrt. A to doslova. Každá nakonec skončí jinak a jinde, avšak to společné si nosí ve svém srdci do posledního vydechnutí. Už v dospívání poznávají, kde je jejich místo – ženy jsou zcela podřízeny mužům, kteří je často berou jako zboží.

„Dívky tu byly jen od toho, aby se vzdaly sebe sama. Dívky byly zlatými rybkami a chlapci stavěli akvária, aby v nich jejich oblíbené rybky mohly plavat. Dívky byly anděly bez křídel na nitkách, které pevně svíraly matky, tety, babičky, jež kdysi také nesměly odletět.“
– citace z knihy, str. 240 –

Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí? Zjištění, že vlastní sny se mohou stát léčkou a život se mrknutím oka promění v bojiště, na jehož konci nečeká omamná oslava, ale hluboká bezedná propast, byla emočně náročná. Pevné přátelství mezi dívkami jim dává sílu přežít ty nejšílenější možné scénáře, které si pro obyvatele Gruzie osud připravil. Ať už jde o život v podmanění cizím státem, následky sovětizace, rozpad Sovětského svazu, válku, či rozrůstání moci zločineckých gangů lačnících po nadvládě městských čtvrtí. O rozmachu heroinového „moru“ ani nemluvím. Z Tbilisi se stává místem svíček a petrolejek, místem ostrých nožů a kalašníkovů, místem se zákazem vycházení a nesmyslně vytržených životů. Lidská bezcitnost se v díle rozjíždí na plné obrátky sice pomaloučku, ale jistě.

Svoboda je křehká, láska vrtkavá a kamarádství neochvějné. Jen nezištná oddanost, ať už přátelská či milenecká, je nesmrtelná. Často si tyto pravdy uvědomíme, až jedno po druhém ztratíme. Pokud se tak stane naší vinou, můžeme si alespoň sypat popel na hlavu a denně si spílat. Pokud je nám to však uzurpováno jinými, je potřeba vytasit drápy a bojovat za to, co je nám drahé. Avšak ne vždy láska nabízí východisko a rodičovská něha nechrání před krutostí světa.

Kniha, ač ohromí svou tloušťkou se skoro 750 stranami, je neskutečně čtivá a oslnivá. Stránky mizí jedna za druhou rychlostí blesku. Příběh si vás získá, chytí vás a už nepustí. Položíte si stejnou otázku jako já: kde lidé sakra brali tolik energie pokračovat dál?

Kus ohromné práce odvedla samozřejmě i překladatelka. Právě díky ní je česká verze románu tolik podmanivá. Děkuji nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

Denisa Šimíčková