Recenze knihy Černé jazyky

„Člověk, který se vědomě oddělí od svých kořenů, ztrácí tvář a zajde. To je zákon.“ – str. 57 –

Po knize jsem sáhla ihned, co jsem spatřila její barevně nápaditý přebal. Její název ve mně navíc evokoval tolik milovanou Afriku a Orient. Při přečtení anotace jsem si uvědomila svůj omyl, spletla jsem se ve směru – kontinentu, na kterém se román odehrává.

Téma mě velmi příjemně překvapilo a musím se přiznat, že celá kniha mě vzdělala a poučila v mnoha ohledech. Že je život Tchajwanců propleten takovou změtí hořké historie, nad tím jsem se nikdy nepozastavila. Že se národy mezi sebou „mydlí“ a mydlí se mezi sebou dokonce i příslušníci jednoho národa kvůli náboženským nesrovnalostem, na to už si tak nějak člověk zvyknul, ale aby se národy tolik nenáviděly, a po tak nesmírně dlouhou dobu, kvůli jazykovým, historickým a generačním rozporům, to je pro mne nepochopitelné.

Hned v úvodu autorka Dita Táborská oslní krátkým, ale naprosto výstižným historickým shrnutím o dané oblasti a já osobně jsem zůstala jako opařená. Panebože! Stanné právo trvající skoro čtyřicet let, nemožnost vidět své příbuzné v pevninské Číně, oddanost vládnoucí elitě, vleklé boje Kuomintangu proti komunistům, atd.

 „Pravda není jenom ta, která nelže, ale i ta, která nemlží.“ – str. 88 –

 „Trpělivost je známkou moudrosti.“ – str. 66 –

Hlavním hrdinou příběhu je Bao Tang, úspěšný na poli kariérním, avšak zcela ztracen v životě osobním. Svou ženu Sedriku opustil, o děti neprojevoval valný zájem a levobočci pro něj neexistovali už vůbec. Rozepře měl i se svým bratrem a měl je i se svým, již zesnulým, věčně uštěpačným otcem. Rozkoly v rodině byly natolik zásadní, že udávaly směr celému ději. Bao mi nebyl sympatický, zdál se mi příliš arogantní, sobecký, zahleděný do sebe. Nezajímalo ho, co si přejí jeho nejbližší, šel za tím, co chtěl jen on sám.

Co dokáže rodinu jakž takž stmelit, je až vleklá těžká nemoc Sedriky a následně její smrt. Bao se dovídá o svých kořenech, podmínkách vztahu jeho rodičů, kdy matka byla domorodou Tchajwankou a otec vojákem v Čankajškových gardách. Nenadálá zjištění mu vyrazí dech.

Při samotném ději stojí přímo v zorném poli sounáležitost a pospolitost tohoto hrdého národa, zvyklosti místních obyvatel, vysoké nároky, které kladou na jedince už od útlého věku, úcta, kterou chovají k mrtvým a zejména pak ke svým předkům, ale i to, že v tchajwanské rodině se zrada nikdy neodpouští, že rozhodnutí jednotlivce nemají žádnou váhu, pokud nevyhovují celku, že všichni znamenají sílu a jeden neznamená nic.

Paní Táborské děkuji za rozšíření obzorů, Černé jazyky jsou fascinujícím dílem.

 „Láska není nějaká blbost, láska je věrnost, služba a odříkání, láska je řehole. Teprve v povinnosti je láska, v celoživotní povinnosti, kdy člověk zná své místo, svou roli a té se podřídí. Ne slepě, ale s pochopením a pokorou.“ – str. 259 –

 Technické poznámky: Kniha byla vydána v roce 2021 nakladatelstvím Host. Celkem má 296 stran. Napsala Dita Táborská. ISBN 978-80-275-0689-7.

Denisa Šimíčková