Spící chlapec

Dlouho se mi nestalo, že by mne příběh, který má hned několik dějových linek, pohltil ze všech možných stran tak, jako se tomu stalo o debutového románu „Spící chlapec“ české autorky Kristýny Vlasákové. Hlavními hrdinkami jsou tři ženy ze tří generací jednoho rodu a každá se potýká s nástrahami života, které určuje zejména doba, ve které vyrůstaly a žily.

První hrdinkou, jež mne uhranula snad nejvíce, byla Anežka. Při porodu jejího bratříčka jim umírá maminka a její život se tím od samého základu mění. Ve svých devíti letech jí nezbývá nic jiného než postarat se jak o domácnost, tak o malé miminko. Bratříčka miluje nade vše a vše jeho rytmu přizpůsobuje. Nic není důležitější než spokojenost malého chlapce. Až jednoho dne zaútočí krutá rána osudu a ani ne dvouletý Jiřík umírá na vosí bodnutí. Anežka upadá do letargie a jeho smrt si dává za vinu po celý zbytek života. Jeho smrt určí další Anežčiny kroky vedoucí od jedné války k druhé.

Další hrdinkou příběhu je Marie, Anežčina vnučka, která rovněž vyrůstá bez maminky, ač z naprosto jiných příčin. Proč tomu tak bylo, se čtenář dovídá postupně a musím říci, že celé odhalení mě srazilo na kolena. Osud si s námi někdy krutě zahrává a většinou za chyby a bolesti druhých pykají ti, kteří s nimi mají tak málo společného.

Třetí, ale neméně zajímavou hrdinkou, je Eliška, Mariina vnučka. Opět dívenka, které maminka umřela za tragických okolností, avšak otec zastal roli obou rodičů na výbornou. Eliška ve svých pubertálních letech dochází k poznání, že vlastně netuší nic o svých předcích, o svých kořenech, o lidech, z nichž vzešla. Pokládá si zajímavé otázky, například, jak dalece nás ovlivňují geny našich předků? Nosíme si v sobě něco z těch, které jsme nikdy nepoznali? Začíná se pídit a dovídá se nevídané věci. Některé z nich mohly být vyřešeny již dříve, jen zatvrzelost a vzpurnost některých jedinců je často nesmírně hluboká a s jejich názory nepohne nic na světě.

„V rodinách se asi obecně málo mluví a trápení se přelévá z jedné generace do druhé.“
– citace z knihy, str. 230 –

Velmi významnou roli v celém příběhu, a to napříč všemi generacemi, hraje jedna černobílá fotografie spícího chlapce. Právě on dodává zmiňovaným ženám sílu prát se s nelítostným osudem, právě on otevírá staré rány tak, aby mohly být konečně zaceleny. Je vlastně neuvěřitelné, jak důležitou roli může sehrát člověk i dlouho po své smrti.

Román byl pro mne velice čtivý. Jednotlivé události na sebe navazovaly tak, že mě neustále nutilo číst dál, abych se dozvěděla, jak vše dopadne. Jen s jednou jedinou věcí jsem měla menší problém, ale to je otázkou „vkusu“ každého z nás. Závěrečná scéna s babičkou mi totiž nebyla příliš po chuti. Sama si neumím představit, že bych něco podobného byla schopna udělat. Nicméně je pravdou, že Elišce, na rozdíl ode mne, chyběly na babičku vzpomínky ve formě jakékoli fotografie, na kterou by mohla po její smrti pohlédnout a připomenout si tak milovaného člověka…

Posmrtné fotografie jsou velice zajímavým tématem. Kdysi jsem o nich četla zajímavý článek, který mi i po letech utkvěl v hlavě. V dobách, kdy byla fotografie hříšně drahá a pro obyčejného smrtelníka téměř nedostupná, je až logické, že se zesnulí aranžovali do různých poloh tak, aby na obrázku vypadali jako živí a mohla tak vzniknout fotografie celé rodiny pěkně pospolu. Poslední upomínka, memento mori, než člověk upadne nadobro v zapomnění. Může nám to přijít v dnešní době morbidní, nicméně v závislosti na tehdejších možnostech pořízení pamětního obrázku zcela pochopitelné.

Za poskytnutí recentního výtisku děkuji Knihy Dobrovský.

Denisa Šimíčková