Život pod víčky

„Ať se v životě člověka stane cokoli, vždy je nesmírně důležité, kdo vám v danou chvíli stojí po boku.“
– citace z knihy, str. 6 –

Skvělá česká autorka Radmila Ravenn přichází se svým druhým románem s názvem „Život pod víčky“, který věnuje všem, kteří se ve svém životě potýkají s jakýmkoli psychickým onemocněním, ale i těm, jež těmto trpícím osobám stojí věrně po boku a pomáhají jim ze všech sil. Jen málokdo si umí představit, jak náročná tato péče může být.

Manžele Lina a Andrew jsou párem, jež se umí navzájem i po dlouhých letech soužití s láskou podpořit. Miluji, když žena nalézá v mužově náručí bezpečí a oporu. A právě u těchto dvou šla cítit vzájemná vroucí něha, alespoň ze začátku.

Oba však sužuje nesmírná bolest a smutek, který je na společné cestě potkal. Lina se s trudností vyrovnává daleko hůře, všudypřítomný strach jí svírá hrdlo, točí se v její hlavě v nekonečné spirále. Její život je poznamenán už od dětských let, a proto je jakákoli vzpomínka na ony nešťastné události neobyčejně skličující.

Čtenáři se problém poodhaluje krok za krokem, vše je dávkováno v malých porcích, ale pozorný čtenář si všimne jistých náznaků, které do děje úplně nezapadají a narušují ho. Nenápadně jsou nám nastíněny jemné nuance dusící vnitřní sílu křehké ženské duše, kterou potkala obrovská osobní tragédie. Zásadní potíž tkví v tom, že Lina odmítá lékařskou pomoc, což vede ke stavům, jež jsou pro Andrewa mnohdy těžko únosné, zmítá jim čiré zoufalství. Po boku své ženy zůstává hlavně proto, že ji doopravdy miluje. Avšak i ten nejpevnější svazek stojí na chatrných základech. Stačí málo a sesype se jako domeček z karet. Postupně se na sebe začínají nabalovat zcela neúměrné a nesnesitelné situace, jež by vydržel snášet snad jen světec.

Autorka dokázala přesvědčivě zobrazit to, co se Lině děje uvnitř hlavy, i to, s jakými pocity a nesnázemi se musí denodenně potýkat Andrew. Nejednou jsem se přistihla s pusou dokořán, s myslí plnou šílených myšlenek a touhou odprosit všemohoucího, aby už konečně přestal mučit ty, kteří si to vůbec nezaslouží.

 „Jsou momenty a situace, kdy pouhá láska nestačí.“
– citace z knihy, str. 177 –

 S psychicky strádajícími osobami mám do jisté míry přenesené zkušenosti. Mamka celý život zasvětila péči o ně v psychiatrickém zařízení. Nebylo dne, kdy o osudech těchto nešťastníků neuvažovala a, chtě nechtě, jejich trápení přenášela do naší rodiny. Protože vím, jak nelehký úděl nesou lidé, kteří se o tyto osoby starají, skláním se hluboce před jejich prací, které není ani tak zaměstnáním, jako spíše posláním…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorce.
Rovněž doporučuji autorčinu obdivuhodnou prvotinu – „Nezlobte se na boha„.

Denisa Šimíčková