Už 20 let pohody v Ostravě

Tak dalo pár lidí hlavy dohromady, vytvořili jakousi ideu a neváhali ji zrealizovat. Zaměřuji se na město Ostrava, Ostrava-centrum, kde na Masarykově náměstí doslova vyrostlo ze země malé oplocené městečko plné historie a vůně ze svařáku.  Jeden z pořadatelů, Jiří Hruška (mimojiné profesor na Jazykovém gymnáziu v Porubě) prohlásil, že totalitní městečko nemá být žádnou recesí ani parodií na totalitu. Má prostě připomenout život před rokem 1989 a vykouzlit (byť jen malé) úsměvy na tvářích lidí, kteří v této době žili.  Stojí zde malé symboly komunistické éry, stany plné zapálených studentů do své práce s historií, je proneseno pár dobových proslovů z balkónku obchodu Academia (děkujeme pěkně pane prezident) a ihned po příchodu do totality jsou odzpívány dobové „songy“ mladých pionýrů. Abych řekla pravdu, po tomto všem se mi mírně zvedá žaludek :). A tak to má být.

Dle mého názoru byly nejzajímavější stany dva. První z nich byl velký, světlý a retro-stylový. Vidíme zde časopisy jako je Dievča, kde si každá dívka zkrátka MUSELA číst, aby šla s dobou. „Tato móda ja nadčasová, buďte in v každém století!“ No, v našem století se sice vrací veškerá móda, ale o tyhle vycpávky v ramenou bych nezavadila ani pohledem. Pokračujeme dál, vidíme noviny, můžeme si zavolit ( „a jiný výběr nemáme? Chci tedy demonstrovat!“), zastavit se musíte take u CKM (Cestovní kancelář mládeže), kde vám nabídnou určitě skvělé země někde na komunistickém severu („Vždyť moře tam je! Že studené? Ale kdeže soudruhu“). No, buď jak buď, já na Sibiř nejedu, raději se vydávám do dalšího stanu. Tady už nálada klesá, na zemi jsou jako přízraky naskládány stojany se šťastnými ale také smrtelnými pokusy o útěk za železnou oponu. Někdo vypíná světlo, je spuštěna prezentace a hudba, při které běhá mráz po zádech, avšak není zdaleka tak nepříjemná, jako fotky promítající se na stěnu. Chmurné a rozpačité pohledy lidí v malém tmavém stanu jsou vystřídány za pohledy plné děsu, když je spuštěn film na téma Železná opona. Popisování veškerých mučících praktik, útěků na svobodu či historických dat je v tomto stanu úkolem, a tak jsem ráda, že i já mohla opět doplnit své mezery ve znalostech. Nad totalitním městečkem se vznáší fialový prach úžasu a poučení. Skládáte-li písničky, jistě vás bude zajímat disco stan, kde tři mladé děvčice tančí do rytmů linoucích se z rádia, a kde se dozvídám, jak moc bylo těžké napsat svou vlastní písničku, aniž bych nebyla za text nějak sankcována. Každý opouští městečko se svařákem v ruce, a v jeho vůni přemítá, zda-li právě on není tím nejšťastnějším člověkem na celém světě.

17. listopad však stále nekončí a večer se lidé schází v Ostravě-Porubě na Hl. třídě (dříve Leninova), odkud se tento štěrkající a světélkující dav pomalu posouvá k jednomu z místních gymnázií. Není to žádný Haloween, nýbrž lidé, držící české vlajky, transparenty a lampiónky. Také tady si chtějí připomenout svobodu, ale už spíše zaměřenou na studenstký život a jejich právo na studium ( kterého si máme všichni vážit). A tak k nám z balkónu Wichterlova gymnázia doléhají další hlasy plné poučení a v očích je vidět vlajku třepetající se ve chladném podzimní větru za doprovodu české i slovenské národní hymny.

To jsme tomu dali, že soudruhu. Kam jsme to dopracovali se svou politikou. Proč jsme už jen ve stínu vysokých topolů?

Snažně prosím všechny, kteří rozhodují o budoucnosti našeho státu, volte dobře! Volte tak, aby jste i dále mohli volit. Mám ráda svou svobodu, mám ráda svá práva a nenechám si je vzít! A tak  jeden z účastníků usíná s pocitem plným pochopení a porozumění. Neboť i takto to mohlo být.

Redakce