Co se ukrývá za novomanželským portrétem renesanční vévodkyně?

Zima 1561. Mladičkou Lukrécii, vévodkyni z Ferrary, odveze její manžel Alfonso na opuštěné venkovské sídlo. Když poprvé usednou k večeři, přepadne unavenou novomanželku temné podezření. Je možné, že ji sem přivedl, aby ji mohl zabít?

Šestnáctiletá dívka, která dosud poznala jen přepychový palác ve Florencii, kde žila se s rodinou, a ferrarský dvůr, si uvědomí, že je zde úplně sama, vydána na milost a nemilost manželovým rozmarům. Vévoda Alfons je o dvanáct let starší válečník, a tak proti němu nemá nejmenší šanci. I navzdory tomu se ale rozhodne najít způsob, jak si zachránit život. Podaří se jí přežít?

Maggie O’Farrell, autorka historického románu Portrét novomanželky inspirovaného nešťastným osudem Lukrécie Medicejské, je jednou z nejvýznamnějších irsko-britských autorek své generace. Vystudovala anglickou literaturu v Cambridgi, pracovala jako novinářka v Hongkongu i Anglii a vyučovala tvůrčí psaní na univerzitách. Napsala několik úspěšných knih, za něž si vysloužila mimo jiné literární cenu Costa. V roce 2020 získala za svůj román Hamnet, ve kterém zpracovala příběh  Shakespearova předčasně zemřelého syna, cenu Women’s Prize for Fiction. V českém překladu knihu Portrét novomanželky vydalo Nakladatelství Argo.

Autorka má nádherný styl psaní a zvolila si také atraktivní téma. Pokud však čekáte, že kniha se bude věnovat Lukréciině snaze přežít manželovy úklady, mýlíte se. Na začátku se dozvíte, že manžel chce Lukrécii zabít, a pak se střídají dlouhé kapitoly z minulosti, které vypráví o Lukréciině dětství, a kratší odehrávající se v přítomnosti. V nich se téměř nic neděje, a pokud se objeví něco zajímavého, autorka to hned utopí v dlouhatánských opisech. To platí i o závěru, který mohl být napínavý, kdyby se celá pointa neztratila v hromadě popisných odstavců.

Renesanční Itálie a její zvyky jsou vykresleny poutavě, takže si o životě v šestnáctém století můžete udělat určitou představu. S vykreslením samotné Lukrécie je to ovšem horší, protože tato dívka mluví, myslí a koná jako moderní nezávislá žena a ne jako renesanční šlechtická dívka ovlivněná výchovou typickou pro šlechtičny. Kromě toho je také nádherná, inteligentní, nadaná, empatická, dokonalá a naivní zároveň, což jí moc sympatií nezíská, protože nepůsobí jako skutečný živý člověk, ale jako pohádková princezna. Nádech pohádky má i konec, a to – paradoxně – i navzdory brutalitě.

Upřímně, pokud máte nějaké povědomí o italské renesanci a Lukréciin příběh znáte z historie, budete se u čtení nudit a nic vás nepřekvapí, protože pravděpodobně odhadnete i to, jak román skončí. Autorka navíc dějovou linku o tom, že hrdinka ví, že má být zavražděna, téměř vůbec nerozvíjí. Neuvádí žádné důvody, proč, se to musí stát, nevysvětluje a ani nevytváří zajímavou alternativní historii, což je škoda, protože příběh měl obrovský potenciál.

V případě, že o Lukrécii nic nevíte a baví vás historické romány, ve kterých vystupuje dokonalá hlavní hrdinka, která je úplně jiná, než všechny ostatní ženy, a ze kterých se dozvíte nové informace, vás kniha bavit bude – za předpokladu, že vám nevadí dlouhé opisy.

No a pokud vám nezáleží na historické přesnosti a milujete příběhy, ve kterých se dozvíte o každé, i té nejnepodstatnější hrdinčině myšlence, o každém jejím plánu, kroku, touze a o všem, co prožívá a co kolem sebe vidí, budete nadšení. Autorka vás vtáhne do hlavy šestnáctileté dívky, která vám díky modernímu smýšlení bude blízká, a přiměje vás prožít její příběh společně s ní.

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis