Dcery okupace

„Poddávat se emocím oslabuje člověka stejně, jako voda ředí dobře vylouhované čajové lístky na mdlý odvar.“ – citace z knihy, str. 118 –

Zatímco nad střední Evropou se stahují mračna pod nátlakem nacistů, Pobaltí zasáhly rozsáhlé deportace a další represe po násilném připojení k Sovětskému svazu.

„Pravda je tak těžko snesitelná. Tu je ochoten snést jen málokdo.“
– citace z knihy, str. 306 –

Miriam zrovna rodila, když Sověti vtrhli do Lotyšska. Bylo to v červnu roku 1940. Sověti postupně sebrali Židům úplně vše. Od majetku, živnosti, až po osobní svobodu a důstojnost. Není se tedy co divit, že příchod nacistů vnímali lidé jako osvobození. Bohužel ještě netušili, že se z područí jednoho tyrana dostali do područí druhého… hrozivějšího? Těžko soudit.

Na mnoha místech v Pobaltí Němcům pomáhali v „čištění“ od Židů a dalších nepohodlných osob místní obyvatelé. Často šlo o vyprovokované pogromy, do nichž se s radostí zapojili zejména propuštěni kriminálníci a vrazi. Nicméně v případě Lotyšska se nesmí opomenout zmínit tzv. Arajsovo komando. Vesměs šlo o vražednou jednotku tvořenou dobrovolníky z řad univerzitních studentů. Toto komando páchalo nepředstavitelné a brutální zlo, z kterého vám stoprocentně přeběhne mráz po zádech! Několikrát se mi zhoupl žaludek.

S Miriam jsme svědky bestiálních zločinů, které bychom si neuměli představit ani v těch nejšílenějších nočních můrách. Nejhorší na tom všem je, že románový příběh čerpá inspiraci ze skutečných událostí. Zločin v lese Rumbula jsou svým spáchaným rozsahem podoben tomu, jež známe z ukrajinské oblasti v Babím Jaru.

Společně s Miriam projdeme rižským ghettem až po úprk ze zcela nepředstavitelné situace. Po válce touží po jediném – znovu se shledat se svými dětmi.

„Spravedlnost je jen mýtus. Stejně jako Bůh.“
– citace z knihy, str. 187 –

Druhá časová linka románu „Dcery okupace“ nás přenese do roku 1975. Zde se Sarah poprvé setkává se svou babičkou. Snaží se najít odpovědi na to, proč se její matka odstřihla nejen od rodiny, ale také od všech židovských tradic a zvyků.

Velmi zajímavý je pohled na cestování do zemí ležících za železnou oponou. Pro dnešní mládež je něco takového jen těžko představitelné. Pokládáme si otázku, jak tak mohli lidé vůbec žít. Jednoduše nevěděli, že svoboda má zcela odlišnou tvář… Nicméně, některá fakta mě samotnou udivila.

Román věnuje pozornost také otázce emigrace do Spojených států. Tam z přijímání Židů po válce nebyli zrovna dvakrát nadšeni a dávali jim to pěkně „sežrat“.

Velmi silně na mne dýchla podstata víry, kdy někteří byli ochotni zabít vlastní děti, než aby ony vyrůstaly bez pravé víry, jiní se vzdávali víry pro záchranu života milovaných.

„Hluboké rány nebývají vždycky hned vidět.“
– citace z knihy, str. 317 –

Během sovětské a následně nacistické okupace bylo v Lotyšsku vyvražděno devadesát procent tamních Židů. Paradoxně ti, co byli vyhnáni Sověty na Sibiř měli větší pravděpodobnost, že válku přežijí než ti, kterým bylo umožněno zůstat v domovině. A přesně tak to bylo i v případě předků samotné autorky tohoto románu…

„V zázrak můžeme doufat vždycky, jen na něj nemůžeme spoléhat.“
– citace z knihy, str. 309 –

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Jota.

Denisa Šimíčková