Pláňata

Jaký kořen, takový strom, jaký strom, taková jablka.“
– citace z knihy, str. 236 –

Očekávání od románu „Pláňata“ jsem měla nejspíše moc velká. Co se týká tvorby skvělé spisovatelky Petry Dvořákové, jsem zvyklá na zvraty, u kterých tuhne krev v žilách, zůstává rozum stát, kdy vlastně ani nevím, co si o tom všem mám pořádně myslet. Tady sice ke zvratu, a poměrně zásadnímu, dojde, ale až na úplném konci příběhu. A co mě nejvíce zklamalo, nepochytila jsem pointu celého toho činu. Postrádala jsem logické vysvětlení. Ale chápu, že nás někdy emoce zaženou do kouta v takové míře, že člověk ani neví, co vlastně koná, je jednoduše schopen udělat i věci, které by ho za jasné mysli nikdy ani nenapadly. Na druhou stranu, vyprávění bylo úžasné a celá kniha se četla moc krásně.

Ohromně na mě zapůsobily vzpomínky na doby minulé, protože veškeré prožitky, se kterými se dospívající Pavlína vypořádává, jsem řešila i já. Jsem dítě osmdesátek a jsem šťastná, že jsem v této době mohla vyrůstat. Pavlína to má však v předkládaném příběhu, oproti mně, o dost složitější. Už jen proto, že tak trochu válčí se svými rodiči. Matka je věčně nespokojená, uječená a útlocitná, otec zase pijan s hrubými narážkami. Alespoň v prarodičích, s kterými společně obývají jeden rodinný domek, jenž jim však padá na hlavu, našla zastání. Spolu se starší sestrou řeší každodenní „starosti“ tehdejší mládeže – školu, první lásky a následně i budoucí profesní kroky.

Hlavním hnacím motorem celého románu je SVOBODA, ať už ta osobní, či společenská. Přerod, kterým se mělo všechno změnit k lepšímu, čímž mám na mysli sametovou revoluci, nebyl zase až tak zázračný, jak si všichni představovali. Mnoho lidí si myslelo, že odchodem komunistů z čela republiky jim spadne štěstí do klína a nestačí se divit, že tomu tak není, že pro trochu toho štěstí a spokojenosti se musí pořád něco udělat, musí se mu jít naproti.

„I když všichni pořád mluví o změně, nakonec se mi nezdá, že by se toho tolik změnilo. Hlavně lidi kolem se skoro vůbec nezměnili.“
– citace z knihy, str. 157 –

Euforie z osvobození je zde ale moc pěkně vyobrazena – lidé začínají podnikat a poprvé vyrážejí za hranice státu. Otevírají se jím netušící příležitosti. Román je však prošpikován i velmi silným pocitem křivdy, který se rodinou nese – to věčné drmolení, že se všem daří lépe, my se máme nejhůř, my jsme ti chudáci, co nedostanou nic zadarmo, mě přivádělo k šílenství.

Sedl mi i styl vyprávění – jednou bylo pojato z pohledu Pavlíny, podruhé zase z pohledu matky anebo otce. Měli jsme tak možnost nahlédnout do nitra téměř celé rodiny. A co si budeme povídat, nezkreslené vykreslení pocitů a činů konkrétní osoby, je vždy lepší, než ty přenesené a vyšperkované dalším vypravěčem.

Za mě se jedná o knihu, která potěší, ale příliš nenadchne, a to zejména z toho důvodu, že jsme u spisovatelky zvyklí na mnohém víc a od její tvorby už něco konkrétního očekáváme…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková