Severní Korea očima uprchlice

Uprchlíků ze Severní Koreje je jako šafránu. O to cennější je pak jejich svědectví, rozhodnou-li se o svém osudu veřejně mluvit. Nezvyklou formu zvolila Pak Čihjon, která svou knihu napsala ve spolupráci s jihokorejskou spisovatelkou a lidskoprávní aktivistkou Čche Serin. Kniha tak symbolicky sjednocuje korejský poloostrov alespoň na lidské, individuální rovině.

Již v úvodu knihy možná některé čtenáře překvapí fakt, že nenávistná propaganda je dětem vštěpována do hlav na obou stranách barikády, jen s opačným znaménkem. Zajímavostí je i to, že Severní Korea na tom byla v některých svých etapách ekonomicky lépe, než její jihokorejský protějšek. Autorka knihy se narodila na konci šedesátých let a období rozpadu sovětského bloku ji zastihlo v produktivním věku. Šlo o dobu, kdy SSSR přestal tento poněkud izolovaný stát podporovat a v zemi vypukl hladomor. Pro Evropany zcela nepředstavitelná muka popisuje Pak Čihjon bez skrupulí. Hlavní hrdinka uniká i za cenu roztržení rodinných vazeb do Číny, čímž si pravděpodobně zachrání život, ale ani tam nemá na růžích ustláno. Happyend příběhu je důkazem její nezlomné vůle.

Kvalita díla je založena zejména na jeho autenticitě. Přestože tzv. „severokorejské“ literatury je na domácím trhu dostatek (Útěk z tábora 14, Svědectví o životě v KLDR apod.), většina titulů je psána západními autory. Ti se zpravidla nevyhýbají jisté bulvarizaci. Svědectví dvou Korejek oproti tomu vniká víc pod povrch korejské společnosti. Pak Čihjon si všímá rodinných vazeb, nepsaných pravidel a starobylých tradic, které pod tíhou totalitního jha stále přežívají. Vedle Yeonmi Park je tak Pak Čihjon další autorkou, která literárně zpracovává severokorejské reálie z životopisného pohledu.

Ukázka:
Život Kim Ilsonga se stal mým nejoblíbenějším předmětem. Pětačtyřicetiminutovou vyučovací hodinu jsme měli každý den v učebně nazvané „studovna revolučních dějin Kim Ilsonga“. Učebna nacházející se hned vedle ředitelny byla stále zamčená a klíč od ní měl pouze soudruh ředitel. Před vstupem do učebny, jejíž čtyři bílé stěny byly pokryté obrázky Kim Ilsonga, jsme se museli seřadit do zástupu za soudružku učitelku, přiložit si ukazováček na rty a udělat „psst“, aby nikdo nemluvil. Kdybychom měli na nohou jenom ponožky, mohly by na podlaze zůstat nějaké stopy, a proto jsme si na ně museli nasazovat bílé návleky, které nám maminky vlastnoručně ušily speciálně pro tento předmět. Když jsem do učebny vstoupila poprvé, byla jsem z té vážné a velebné atmosféry tak napjatá, že jsem slyšela, jak mi v tom tichu buší srdce.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)