Hořkosladká vůně vanilky

„Je třeba přijmout život se vším, co přináší, nevybírat jen rozinky a neohrnovat nos nad neúspěchem či znevýhodněním. Přijmout výhry, pády, nemoci i smrt, a nespokojit se s průměrem. Je třeba bojovat, milovat, dosáhnout maxima, zkrátka žít.“
– citace z knihy, str. 108 –

Jak milé pro mne bylo ponořit se do příběhu staré Opavy a počátku založení jedné z nejúspěšnějších firem na výrobu cukrovinek u nás. V Opavií jsem prožila léta, když jsem si u fidorek, oplatek a piškotů přivydělávala při studiu. Byly to krásné roky. Moc mne tedy potěšilo, že se autorka Romana Vaverová ve svém románu „Hořkosladká vůně vanilky“ zaměřila na tuto historickou linku, jež přibližuje podnikatelské počátky tehdejšího rodu Fiedorů.

Není bez zajímavosti, že s největšími inovativními nápady přicházela Marie, manželka Theodora Fiedora, dědice zavedené živnosti na výrobu oplatků. Právě ona po smrti manžela rodinou firmu převzala a dále s vervou rozvíjela. Asi si umíme představit, jak bylo na ženu v čele úspěšného podniku nahlíženo. Názor společnosti na konci 19. století byl jasný – žena patří do domácnosti, k plotně, k dětem. Pro ženské ambice neměla tehdejší doba pražádné pochopení. Marie pro mne představuje prototyp nebojácné a zdravě emancipované ženy s vlastními sny, touhami a ambicemi. Se sílou lva šla proti proudu a za to jí byla odměnou svoboda nejen duševní.

Vedle příběhů členů tohoto rodinného klanu sledujeme rovněž i osudy dalších neméně zajímavých osobností tehdejší doby. Mimo to, se román zabývá i zapeklitými otázkami, jako je například nezájem mladého Hanse o příslušnice něžného pohlaví. Hans je velmi šikovný, kultivovaný a pracovitý muž s kulturním i společenským rozhledem, jež pochází z úspěšné úřednické rodiny pracující pro Vítkovické železárny. Hans však byl za svou sexuální orientaci z rodiny doslova vyobcován. Právě u Fiedorových nalézá možnost postavit se na vlastní nohy a dokázat svůj nebývalý zápal pro věc.

„Jaká ironie osudu, že jsme se zde sešli v jeden čas a na jednom místě – dva lidé, kteří si v našem sladkém, konvencemi prošpikovaném Rakousko-Uhersku zvolili netradiční cestu, a zároveň dva lidé k smrti odhodlaní porazit nepřízeň osudu a být úspěšnější než zbytek světa.“
– citace z knihy, str. 107 –

Dozvídáme se také o Marii Stonawské, provdané Scholzové, která uvízla ve zlaté kleci svého bohatého a zprvu úspěšného muže. Cestu z neštěstí a nudy nalezla především v psaní básní, které publikovala pod pseudonymem Maria Stona. V průběhu čtení se osudy všech těchto lidí nádherně protnou.

Román je rozdělen do krátkých kapitol, z nichž každá je uzavřena dobovou fotografií ze staré Opavy, mého milovaného rodného města, a následně doplněna o zajímavá historická fakta a jména významných osobností, jež zmiňovanou dobu utvářely. Grafické zpracování spolu s obálkou je mimořádně okouzlující.

Jediné, co mi v příběhu scházelo, byly podrobnosti o chodu firmy a samotné procesy výroby cukrovinek. Přeci jen bych ráda porovnala, jak se tyto proslulé dobroty vyráběly dříve s tím, když jsem u pásů postávala já 😊.

Rovněž mi přišel celý román hnán neuvěřitelnou rychlostí k závěru. Jako by se autorka nemohla dočkat, kdy příběh utne. Upřímně by mi vůbec nevadilo, kdyby měla kniha více stran, anebo alespoň další díly. Příběh staré Opavy by si to stoprocentně zasloužil stejně jako například stará Karviná v podání Šikmého kostela spisovatelky Karin Lednické.

Denisa Šimíčková