Slunce života

Pokud si chcete pobrečet, dojmout se a zamyslet se nad povážlivou hranou našeho lidského bytí, doporučuji knihu nadějné české autorky Andrey Klimešové, jež vám naservíruje ohromnou smršť emocí.

Román z produkce nakladatelství Pointa „Slunce života“ vypráví příběh dvou kamarádek, jež se vlivem okolností a rozdílných životních údělů už tolik nestýkají. Víme všichni, jak je někdy těžké sladit náš denní program se záměry ostatních. Když se však Alice s Bárou po delší době sejdou, ani jedna nehýří radostí a štěstím. Každá má svá trápení. Bohužel některá lze překlenout, jiná jsou definitivní…

Alice se ocitá na konci svých sil. Vysiluje ji péče o dítě, navíc si neví rady se svými city k němu. Trpí něčím, co dnes nazýváme poporodní depresí a že nejde jen o nějaké zoufání si nad nenadálou změnou životního režimu, o tom se přesvědčí všichni její blízcí.

Bára je úspěšnou modelkou, která za prací cestuje po celém světě. Nic jí nechybí, snad jen to pořádné chlapské objetí. Je malinko marnivá, avšak to k životu na vysoké noze patří. Alice jí její životní standard tak trošku závidí. Jenže nikdy není nic tak růžové a pohádkové, jak se může na první pohled zdát. Vše se mění ve chvíli, kdy na svém těle Bára zpozoruje projev možné rakoviny.

 „Pokud na celou situaci pohlédnete více srdcem, najdete cestu.“
– citace z knihy, str. 104 –

Následuje drsný popis průběhu vyrovnávání se se svými vnitřními strašáky, hledání pomocné berličky u osob nám nejbližších. Ovšem, není nic horšího, než když pro vás nemá pochopení vlastní rodina. Zde se autorce perfektně povedlo vykreslit obludné prvky manipulace, ze kterých jsem měla nervy na dranc. Bára se s vervou pouští do léčby, dlouho si zachovává životní optimismus, jenže i ten časem vyprchá…

„Manipulátoři si vybírají osoby, které nemají dostatek vlastní hodnoty a sebelásky.“
– citace z knihy, str. 124 –

Poselství románu tkví v nalezení slunce, které dokáže prozářit naše každodenní bytí, jenž často není zalité malebnou krásou, dobrou náladou a šťastnými momenty, ale trýznivou vnitřní bolestí, kterou se v tom horším případě užíráme sami, samotincí, bez cizí pomoci.

„Až když není co najít venku, začíná člověk hledat uvnitř. Až pronikne do nejhlubších vrstev sama sebe, dostane se mu potřebného objetí. Není to ale objetí od táty, mámy nebo blízkého přítele. Obejme se sám. Teprve pak bude připravený se se svou zákeřnou nemocí poprat.“
– citace z knihy, str. 187 –

Naprosto luxusní je obálka knihy. Do té jsem se zamilovala na první dobrou.

Denisa Šimíčková