I ty se můžeš stát hrdinou či vrahem

Zlí lidé se zlými rodí, ne? To přeci slýcháváme z každého rohu, že cosi se jim přesmyknulo v myšlení, stalo se patologickým. Proto byli schopni tak nevýslovné krutosti a konali zvěrstva bez výčitek, bez zaváhání. Jejich osobní dispozice je na vině. Pokud v něm ještě dlíte, Luciferův efekt vás z tohoto omylu vyvede. My všichni můžeme podlehnout, stát se tak v lepším případě hrdiny, v horším pachateli zlých činů. Není to tím, že se vědomě rozhodneme páchat zlo, nýbrž že nás prostředí samotné k tomu dotlačí. Pak už záleží na každém z nás, nakolik vydržíme odolávat. Spatřili jste někdy na ulici bezpráví, a přesto nezasáhli? Ach ano, pak vidíte, jak jednoduché je „konat zlo.“

Neboť tak lze i pasivně, tím, že proti němu aktivně nezakročíme. Lidé sténající na ulicích, ale davy kolemjdoucích jsou k nim lhostejné. Celkem běžný úkaz každodenního života. Trochu bych to připodobnil v jiné, trochu větší úrovni – totalitní režim a tiché mlčení jeho obyvatel. To je také forma pasivního zla. Vskutku, byly to těžké časy.

Luciferův efekt je dílo mohutné a o nic méně složité. Jedná se o psychologickou tématiku, takže kdo o takové věci nemá zájem nebo se ztrácí v odborných pojmech, toho kniha patrně tak dalece nezaujme. Je to škoda, jelikož je zde popsáno tolik důležitých myšlenek, které ve vás mohou vzbudit nejniternější pochyby.

Úvodní kapitoly nás rovnou po hlavě uvrhnou do světa násilí a teroru, kvůli jehož poznání jsme vlastně přišli. Procesy deindividualizace, dehumanizace, slepé poslušnosti vůči autoritě, skupinového efektu a další, to jsou jen základní kameny, na něž zlo spoléhá. Skrze válku ve Vietnamu, vraždění Židů v nacistických táborech smrti, přes genocidu ve Rwandě a masové vraždění civilistů během jugoslávského konfliktu se dostáváme k ústředním otázkám, jež kniha předkládá – jak to mohli lidé dopustit? Byli oni, ti strůjci zla, blázny? Narodili se se zvrácenou duší, které stačil pouhopouhý rozkaz, aby vpravila kulku do zátylku bezbranného souseda bez mrknutí oka?

Všehovšudy je dílo rozděleno do dvou ústředních témat – Stanfordského vězeňského experimentu a nedávného mučení iráckých zajatců příslušníky americké ostrahy ve věznici Abú Ghrajb. Ač se to na první pohled nemusí zdát, oba případy v sobě nesou děsivé paralely, na které autor, profesor Philip Zimbardo, poukazuje. Detailně rozebráno, dáno do souvislostí s uceleným komentářem, výsledkem je zrod této knihy.

Podrobný popis nejenom Stanfordského vězeňského experimentu, ale i dalších slavných psychologických studií, jako například Milgramovy studie poslušnosti vůči autoritě, nám poslouží k pochopení vážných problémů společnosti. Poslouží jako základní kámen k našemu poznání těch důvodů negativních vlivů, které spolupůsobí na transformaci lidského charakteru. Nynější výňatek by nám, potomkům po dobách rudého státu (a zejména nám!), měl něco připomenout:

Mezi funkční zásady, které musíme přidat do našeho arzenálu zbraní vyvolávajících zlé jednání u obvykle dobrých mužů a žen, patří ty, které vyvinuly národní státy k podněcování svých vlastních občanů. …Zvážíme, jak národy připravují své mladé muže, aby se zapojili do vražedných válek, a zároveň jak připravují občany, aby zapojení do agresivních válek podporovali. …Národní mediální propagandou jsou vytvořeny „obrazy nepřítele“, aby připravily mysl vojáků a občanů k nenávisti vůči těm, kteří odpovídají nové kategorii „váš nepřítel“. Taková mentální příprava je vojákovou nejúčinnější zbraní. Bez ní by nikdy nemohl zamířit hledáčkem své zbraně na jiného mladého muže, vystřelit a zabít ho. Vyvolává u občanů strach z vlastní zranitelnosti, mohou si představit, jaké by to bylo, kdyby je nepřítel ovládl. Tento strach se proměňuje v nenávist a ochotu učinit něco agresivního ke snížení hrozby…Obrazy vytvářejí konsensuální společenskou paranoiu, jež je zaměřena na nepřítele, který by ublížil ženám, dětem, domovu a Bohu náležejícím ke způsobu života daného národa, a zničil by tak jeho základní přesvědčení a hodnoty. …Vytvořením nového zlého nepřítele v myslích dobrých členů spravedlivých kmenů se „nepřítel“ stává: agresorem, bezejmenným, násilníkem, bezbožným, barbarem, chamtivcem, zločincem, mučitelem, vrahem, abstrakcí nebo odlidštěným zvířetem.

Ne zcela náhodně jsem tento úryvek vybral. Ač původně napsán v prvním vydání knihy r. 2007, věřím, že cítíte podobnost mezi časy minulými, i časy přítomnými. Jen se podívejte kolem sebe.

Většina knihy, pravda, pojednává o negativních věcech. Přesto zůstává v poslední kapitole světlo na konci tunelu. My všichni, každý jeden z nás, se sice může stát za jistých okolností vrahem, ale naštěstí taktéž hrdinou. Jsme čekatelé na náš moment rozhodnutí – chci se stát hrdinou? Nebo zůstat stranou a sledovat z zpovzdálí, z bezpečí své bubliny (a tím i pasivně podporovat zlo)? Kdo knihu dočte do konce, bude odměněn za svou trpělivost novým rozměrem psychiky s dovedností položit si tyto otázky. A tak se stane zase o něco připravenějším v tomto nestabilním světě.

Než skončím závěrem, je zde něco co jsem vytýkal v minulosti, a budu i nadále. Opět jsem v knize našel neúnosné množství gramatických chyb, překlepů a jiných deformací. Copak ty knihy nikdo při přípravě nečte? Musí teprve koncový čtenář být tím, kdo odhalí vady na krásné knize s tak hlubokými myšlenkami?

Nikdy není pozdě na to zkoumat své nitro. Své každodenní chování, rozhodnutí a jejich důsledky. Kdo si uvědomí svá konání a cíleně pátrá po situačních vlivech, které naň v těch dobách působily, bude odolnější vůči těmto v budoucnu. Bude schopný se rozhodnout lépe. Tak, aby se za sebe nemusel v budoucnu stydět. Tak, aby si zachoval svou čest. Tak, aby na náhrobku vepsané heslo „dobrý člověk“ zářilo ve svaté pravdě.

Luciferův efekt. Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí

Zimbardo Philip

Nakladatelství Academia

628 stran, brožovaná

Hodnocení 9/10

Václav Rejlek

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.